Stručná historie Mongolů
Čingischán (1162-1227)
Výboje za života Čingischána
Ogedejchán (1186-1241)
Kublajchán (1215-1294)
Výboje za chána Ogedeje
Rozsah říše za Kublajchána
Boj Mongolů a samurajů v Japonsku.jpg)
Altan-chán (1507-1582)
Undurgegen Zanabazar (1635 - 1723)
Bogd-chán (Bogdgegen) 1869 - 1924
Ungern von Sternberg (1885 - 1921).jpg)
Vůdce revoluce D. Sukhbaatar (1893-1923)
Chalchyn-gol 1939, zničený japonský tank
S.Zorig a Ts.Elbegdorž -demonstrace 1990
.jpg)
.jpg)
První zmínky o proto-hunských kmenech (Hunové – národnost turkického původu) pocházejí z čínských kronik z roku 1764 před n.l., ale známá historie Mongolů se začala odvíjet až od začátku našeho letopočtu.
První pra-mongolský kmenový svaz, který porazil Huny roku 93 n.l. se podle čínských pramenů nazývalSien-pi. Tato kmenová říše se po zhruba 300 letech rozpadla.
6. stol. n.l. – oblast Mongolska ovládal kaganát altajských Turků
7. stol. n.l. – altajské Turky si podmanila čínská dynastie Thang
8. stol. n.l. - Turci byli ve stepích přemoženi Ujgury
9. stol. n.l. – Ujguři byli ovládnuti jenisejskými Kirgizy
10. stol. n.l. – rozsáhlé stepní oblasti si podrobují Kitané (stát Liao)
12. stol. n.l. – pád kitanské říše Liao vlivem povstání Džurčenů (předkové Mandžuů)
1125 - 1139 – vítězná válka Mongolů proti Dzurčenům – vznikl tak první mongolský kmenový svaz
„Chamag Mongol“, který vytvořil Temudžinův praděd Chabulchán
1160 – 1227 – Temudžin (Čingischán – Velký Chán všech Mongolů)
Temudžinův otec Jesugej byl zavražděn Tatary, mladý Temudžin byl pak vyhnán vlastním kmenem a stal se se svou rodinou kočovníkem, podle některých pramenů byl také načas uvržen do otroctví. Ve svých 20 letech se oženil s Borte, vysoce postavenou ženou z kmene Kerejtů. Tím jeho společenská pozice značně vzrostla a následně se stává silným kmenovým vůdcem.
Kerejtové – byli z velké části křesťané nestoriánského směru, byli asi nejkulturnějším kmenem v oblasti mongolských stepí s vlastním písmem
Nestoriánské křesťanství (někdy označované jako asyrské křesťanství) – tento křesťanský směr se vyvinul mimo Římskou říši a na území, jež s ní bylo v otevřeném vojenském konfliktu. To dalo tomuto směru velkou nezávislost na „západních křesťanských církvích“. Původním centrem nestoriánského křesťanství byla Antiochie (ležící v syrském zálivu v nejjižnějším výběžku Turecka na hranici se Sýrií), po Konstantinopoli byla druhým největším městem Východořímského impéria. Právě zde byla založena jedna z prvních křesťanských obcí – dokonce právě zde byli podle Skutků apoštolů křesťané nazváni tímto jménem. Nestoriáni se v době od 4. do 14. stol. velmi angažovali v misijní činnosti po celém Východě. Již v 7. stol. podléhalo bagdádskému katolikosovi 27 metropolí a 250 biskupství s milióny věřících, které se rozprostíraly na území Mezopotámie, Indie, Tibetu, Číny a Mongolska. Na těchto územích se nestoriánské křesťanství stalo nejen šiřitelkou křesťanské víry, ale i nositelkou kultury. Misionáři donesli syrské písmo středoasijskému národu Ujgurů, tento typ písma převzali Kerejtové, od nich pak Mongolové a následně Mandžuové, kteří ho používají dodnes.O osudu nestorianismu rozhodli Mongolové, kteří ve 14. století přistoupili ve Střední Asii k islámu a na Východě k buddhismu. Koncem 14. století chán Tumerlán téměř vyhubil křesťanství v Asii a Persii.
V letech 1200-1205 sjednotil Temudžin smlouvami a bojem mongolské kmeny a roku 1206 byl na Velkém mongolském sněmu zvolen svrchovaným vladařem všech Mongolů – Čingischánem.
V roce 1211 zahájil Čingischán mohutnou vojenskou expanzi, která v konečném důsledku znamenala dobytí Číny, Střední Asie, Persie a dalších zemí (1215 byl dobyt dnešní Peking, 1217 byla zničena karakitanská říše – Západní Liao, 1218-1224 byla dobyta a zničena Chorezmská říše a její centra – Samarkand, Buchara a Chorezm).
Zatímco Čingischán setrvával v oblasti Střední Asie, mongolští vojevůdci Subedej a Džebe si mezitím razili cestu do Evropy. Po vítězných bitvách v dnešním Azerbájdžánu a Arménii zamířili přes Kavkaz k řece Kubáň, kde porazili Kumány a obsadili území na severním břehu Kaspického moře.
V roce 1223 pak na řece Kalce (u Azovského moře) rozdrtili spojená vojska Kumánů a ruských knížat v čele s kyjevským velkoknížetem Mstislavem III.- vítězná mongolská vojska se pak přesunula na Krym a posléze i na Ukrajinu.
Zmatené zprávy o spojení Mongolů s křesťanskými Kerejty se dostaly až do Evropy a vzbudily bláhové naděje, že Čingischán je bájným knížetem Janem, křesťanským vládcem a bohem, seslaným Spasitelem věřícím, trpících pod muslimskou nadvládou. Proto také nebyla zprvu proti nájezdníkům učiněna žádná opatření a mongolští vyzvědači prováděli dlouho bez překážek průzkum budoucího bojiště až k Rýnu!
1227 – Čingischán zemřel v průběhu tažení proti severočínské dynastii Ťin
Následky mongolských tažení – odhaduje se, že při výbojích Čingischána a jeho potomků zemřelo 30-60 miliónů lidí, populace Číny klesla během 50-ti let mongolské vlády na polovinu.
1186 – 1241 Ogedej (3. syn Čingischána) – pokračoval v expanzi, kterou začal jeho otec, a stal se světově známým, když dovedl Mongoly nejdále na jih a západ při invazích do Asie a Evropy.
V letech 1237 – 1240 si mongolská vojska podmanila Kijevskou Rus a v roce 1241 postupovala 2 proudy do Evropy – jeden do Polska a jeden do Uher.
9.4.1241 došlo k bitvě u Lehnice, při níž byla poražena spojená vojska polského knížete Jindřicha, Moravanů, Slezanů, Řádu německých rytířů a oddílu Templářů. Vojsko českého krále Václava I. do boje díky zdržení nezasáhlo. Po vítězné bitvě se hlavní proud obrátil na Moravu, přes kterou se přehnal do Uher, kde se spojil s vojsky tam operujícími. Tam se mongolská vojska dozvěděla o smrti chána Ogedeje, a tak se z Evropy stáhla.
Pět let po smrti chána Ogedeje (1246) se Velkým chánem stal jeho syn Gujuk.
1215 – 1294 Kublaj-chán (vnuk Čingischána) – roku 1260 byl zvolen Velkým chánem
Dobyl jihočínskou říši Sung a ustanovil v ní svou následnickou mongolskou dynastii Juan
Za státní jazyk pro všechny podřízené národy byla zvolena čínština. Chán dal poprvé v historii tisknout bankovky (celkem 7 druhů). Během jeho vlády došlo v Číně k velkému rozvoji literatury a umění. Ve své říši ustanovil buddhismus jako státní náboženství, ale ostatní náboženství také podporoval – v r. 1289 zřídil úřad pro záležitosti křesťanů (týkal se hlavně nestoriánů). Srdce mongolské říše se počínštilo, ale Mongolové a Číňané se nikdy nestali jedním národem
V letech 1277 – 1289 dobyl Koreu, Vietnam a Barmu, pokoušel se také o dobytí Jávy a Japonska.
Mongolské invaze do Japonska- v letech 1274 a 1281 byly , i přes svůj neúspěch, historicky velmi významné. Jsou to nejslavnější události japonských dějin, které pomohly zastavit expanzi Mongolské říše. Jsou to navíc nejstarší události, se kterými se pojí výraz kamikaze („božský vítr“), který 2-krát smetl mongolské loďstvo. Mongolové měli vyspělejší zbraně a taktiku boje, ale byli přečísleni japonskými obránci – mnoho odborníků si myslí, že Japonci byli schopni odrazit nájezdníky i bez pomoci šťastného kamikaze.
16. století - nejvýznamnějším mongolským lokálním panovníkem tohoto období byl tumenský kníže Altanchán (1507 – 1582), s jehož panováním je spojeno přistoupení všech Mongolů k buddhismu a „nástup linie dalajlamů“ v rámci tzv. severního buddhismu.
1571 – byl 12. čínským císařem (dynastie Ming) Altanchánovi udělen titul „Poslušný a počestný král“
1577 – pozval Altanchán představitele tibetské buddhistické sekty Gelukpa (sekta žlutých čepic)Sonana Gjamčo do Mongolska. Protože vzájemná podpora byla opět výhodná jak pro oslabený mongolský stát, tak pro ctižádostivé tibetské kněží, začali spolu spolupracovat na propagaci buddhismu. Sonan Gjamčo byl veřejně prohlašován za reinkarnaci Sakja-pandity a Altanchán za reinkarnaci Kublaj-chána. Altanchán udělil Sonan Gjemčovi titul „dalaj–lama“ („dalaj“ – mongolsky „oceán“ – tímto slovem se naznačovalo, že lamova učenost je hluboká a bezbřehá jako oceán. Sonan Gjamčo byl označen jako 3. dalajlama a předchozí představitelé sekty Gelukpa byli ve Lhase současně jmenováni 1. a 2. dalajlamou posmrtně). Na oplátku Sonan Gjamčo udělil Altanchánovi titul „Zbožný král“ a předpověděl mu, že za 80 roků se jeho potomci stanou vládci celého Mongolska a Číny.
Během 50 let přešli všichni Mongolové k buddhismu, vznikla celá řada klášterů s desítkami až stovkami tisíc mnichů. V této době docházelo také k masivnímu překladu tibetských a sanskrtských buddhistických textů do mongolštiny.
Gelukpa (doslovně „sekta ctihodné řehole“) - je historicky nejmladší sektou tibetského buddhismu – vadžrájány (nepřesně nazývaného jako lamaismus). Její zakladatel Congkhapa (1357 – 1419) uložil svým stoupencům strohou klášterní disciplínu, celibát, mravně bezúhonný život a snahu o hluboké filozofické vzdělání, navenek je pak odlišil žlutými čepicemi (odtud název „žlutá sekta“). Od 17. stol. se Gelkpa stala za podpory mandžuské dynastie, okupující Čínu, vládnoucí tibetskou církví. Z jejích řad vyšli představitelé, vážení nejen uvnitř této sekty, ale i všemi ostatními „severními buddhisty“ – dalajlamové a pančenlamové.
Gušri - chán, vůdce západomongolského kmene Chošúdů (obývajících území Amdo) se významně zapsal do historie Tibetu, když poskytl vojenskou pomoc 5.dalajlamovi Lozang Gjamčo (1617 - 1682). Gušri-chánova vojska svrhla vládnoucí tibetskou dynastii Cangpa, čímž byl zároveň zlikvidován duchovní primát sekty Karmapa. Dalajlama se po tomto krvavém převratu stal duchovní i světskou hlavou Tibetu. Tento 5. dalajlama (v Tibetu většinou nazývaný jako "Velký Pátý") prohlásil sebe, své čtyři předchůdce a všechny budoucí dalajlamy za převtělence "Velkého Slitovníka" - bódhisattvy Avalokitéšvary.
Zanabazar (1635 - 1723) - 1. oficiální představený mongolských buddhistů (mon. bogdgegén). Je nejvýznamnější mongolskou osobností 17. a 18. století, pro své vzdělání a rozsáhlou uměleckou tvorbu bývá nazýván jako "asijský Michelangelo" (byl vynikající sochař, malíř, básník, hudební skladatel, lékař, astronom, jazykovědec a teolog). Je autorem 2 nových typů písma: sojombo (založené na indickém písmu Lantsa - tímto písmem je vytvořen i současný národní symbol Mongolska) a kvadratické písmo (založené na tibetském písmu Phagspa) - tyto 2 typy písma byly vynalezeny pro lepší akomodaci fonetiky 3 jazyků "Dharmy" - tibetštiny, mongolštiny a sanskrtu. Během jeho studií v Tibetu byl 5. dalajlamou vyhlášen za převtělence tibetského učence Táranáthy (1575 - 1634). Po návratu z Tibetu založil ve středním Mongolsku klášter Ribogedžiling, nazývaný také Ich Churé, který se stal jádrem pozdějšího hlavního města Mongolska (dnešní Ulánbátar). Zanabazar vyvíjel i značnou politickoou aktivitu za sjednocení území Chalchy (Vnějšího Mongolska). Chalchská knížata však byla nejednotná, a tak bylo na sjezdu v Dolonnúru roku 1691, především díky Zananbazarově úsilí, rozhodnuto o připojení k čínské říši (mandžuská dynastie Čching 1644-1911). Mandžuský císař odměnil Zananbazara udělením titulu bogdgegén a postavením krásného kláštera Amarbajasgalant chid ("Klášter míru a štěstí"). časem se začal Zanabazar ohrazovat vůči rostoucímu tlaku Číny, proto byl pozván do Pekingu a tam byl pravděpodobně roku 1723 zavražděn. Tělo pak bylo převezeno do Mongolska a pochováno v mauzoleu kláštera Amarbajasgalant.
2. bogdgegén mandžuskou vládu neuspokojoval, když bylo odhaleno jeho spojení s protimandžuským povstáním (1755-1757), násilně se ho zbavili a další mongolští bogdgegénové se již pro jistotu nevyhledávali v Mongolsku, ale výhradně v Tibetu.
18. - 19. století - na území Vnějšího Mongolska neúspěšně propukaly lokální vzpoury a povstání proti Mandžuúm
1903 - 1911 probíhaly rozsáhlé protimandžuské povstalecké akce pastevců pod vedením Ajúše
1.12.1911 - byla vyhlášena autonomie Vnějšího Mongolska v rámci Čínské republiky (stalo se tak v důsledku vitězství čínské revoluce a s tím spojeného pádu mandžuské dynastie Čching). 29.12.1911 - proběhla korunovace hlavy mongolských buddhistů 8. bogdgegéna, Tibeťana Ngawan Lozanga (1869-1924), který se tak stal mongolským císařem -Bogdchánem.
V září 1918 zahájila čínská armáda okupaci Mongolska a koncem roku 1919 obsadila hlavní město (tehdy nazývané Nislel Churé).
V říjnu 1920 bělogvardějský generál Ungern von Sternberg vpadl se svou Asijskou jízdní divizí (v počtu okolo 800 mužů) do Vnějšího Mongolska, porazil čínskou republikánskou armádu a 13. března 1921 vyhlásil svoji diktaturu v Mongolsku. Koncem března 1921 se pokusili Číňané o útok na oddíly Ungerna z prostoru Vnitřního Mongolska - v bitvě u Čojru byly čínské jednotky rozdrceny a Číňané se začaly obávat, že Ungern napadne Peking!
Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg (1885 - 1921) - narodil se v Rakousku ve Štýrském Hradci v rodině pobaltských Němců. V raném dětství se rodina odstěhovala do Tallinu. Začal studovat námořní školu, později dokončil petrohradské pěchotní učiliště. Od roku 1908 sloužil v Zabajkalském kozáckém vojsku, zde se poprvé setkal s Mongoly a Burjaty a velice se nadchl jejich životním stylem. V roce 1913 přerušil vojenskou službu a cestoval po Mongolsku. Během bojů 1. světové války si vybudoval pověst velice statečného, ale také bezohledného a nervově labilního velitele - tyto charakterové rysy byly příčinou jeho pozdějších přezdívek "Šílený Baron" nebo "Krvavý Baron". Po Říjnové revoluci prohlásil věrnost rodu Romanovců a aktivně se účastnil Ruské občanské války na straně odpůrců bolševiků. Atamanem Semjonovem byl jmenován gubernátorem Zabajkalska, zde využíval svojí Asijskou jízdní divizi (měla velmi pestré složení - byli zde Rusové, Burjati, Tataři, Mongolové, Číňani, Japonci, Poláci a mnoho dalších národností, pro svoji nelítostnost a brutalitu byla nazývána "Ruřivá divize") a rozpoutal ve svěřeném území teror. Ungern se se svojí divizí nestal součástí Bílé armády vedené admirálem Kolčakem, ale působil formálně samostatně. Jeho aktivity byly finančně i materiálně podporovány Japonci, kteří viděli v Občanské válce možnost ovládnout Sibiř. Ungern začal prosazovat myšlenku znovuvytvoření Mongolské říše s rodinnými příslušníky dynastie Čching v čele. Nástupcem na mongolském trůnu se měl stát 8. bogdgegén. Pro realizaci tohoto plánu vycestoval do Mandžuska a v roce 1919 se oženil s mandžuskou princeznou Ji (manželství mělo ryze politické důvody, manželé mezi sebou komunikovali anglicky). V ríjnu 1920 vtrhl se svou jízdní divizí do Vnějšího Mongolska, osvobodil Bogdgegéna z čínského zajetí a vyhnal čínské vojsko z hlavního města. Dostalo se mu podpory místních Mongolů, kteří se chtěli zbavit čínské okupace. Postupně se mu podařilo vytlačit čínské síly z celého Vnějšího Mongolska. 13.března vyhlásil Ungern Mongolsko nezávislým královstvím, přijal buddhismus, prohlásil se za "převtělení Čingischána" a soustředil ve svých rukou veškerou moc. Za cíl si stanovil vyhladit všechny komunisty, Číňany a opozičníky. Jeho vojenská vláda začala vydávat i vlastní mongolskou měnu - mongolský dolar. Po vstupu Rudě armády do Mongolska se Ungernova armáda postupně zhroutila, 20. srpna 1921 byl Ungern zatčen sovětskými vojáky a po soudu v Novosibirsku 15. září 1921 zastřelen.
28. června 1921 vstoupila na území Vnějšího Mongolska Rudá armáda spolu s oddíly mongolských partyzánů vedených D. Suchbátarem.
11.července 1921 - bylo na hlavním náměstí hlavního města D. Suchbátarem vyhlášeno vítězství lidové revoluce. Hlavou státu byl ponechán 8. bogdgegén (umírá v květnu 1924) , ale jeho pravomoci byly značně omezeny, byla také jmenována nová vláda.
Damdin Suchbátar (1893 - 1923) - je znám jako jedna z nejvýznamnějších osobností mongolského boje za nezávislost (mongolský vojenský vůdce revoluce v roce 1921). V dětství bydlela jeho rodina v hlavním městě Nislel Churé v blískosti ruského konzulátu, kde si hrál s ruskými dětmi a naučil se mluvit rusky. Po prvním vyhlášení nezávislosti v roce 1911 vstoupil do nové národní armády. V roce 1912 založili ruští poradci vojenskou školu v Chužirbulanu, kterou Suchbátar později absolvoval. V letech 1918 - 1919 výrazně zasílil čínský tlak na mladý mongolský stát, na podzim 1919 bylo hlavní město Nislel Chiré obsazeno Číňany, kteří donutili Bogdgegéna podepasat edikt o připojení Mongolska k Čínské republice. 1919 se Suchbátar stává členem tajného spolku, z něhož pak v Irkutsku 25. června 1920 vzniká Mongolská lidová strana, v Irkutsku také prodělal vojenský výcvik a v únoru 1921 se stal vrchním velitelem mongolských lidových partyzánů. Po vyhlášení vítězství lidové revoluce se D. Suchbátar se stal ministrem armády. 20. února 1923 náhle umírá na chřipku (panuje doměnka, že byl otráven stalinisty, kteří začali ovládat lidovou stranu). V roce 1954 byl exhumovám z hrobu v rodném Altan Olgij a přemístěn do nově postaveného mauzolea na Suchbátarově náměstí. V roce 2005 bylo mauzoleum zbouráno, ostatky zpopelněny a popel uložen znovu v Altan Olgij.
26. listopadu 1924 byla na 1. zasedání Velkého lidového churalu vyhlášena Mongolská lidová republika a hlavní město Nislel Churé bylo přejmenováno na Ulánbátar (Rudý bohatýr). V čelních pozicích státu se začali ocitat příznivci Stalina a začíná tak období čistek a poprav.
